2016 12 19 /// předvánoční / shrnutí?

předvánoční prezentace 19.12.2016

V A R I A N T A 1000 / znovu

pokračování seriálu...

obrázky s rezervou
/// text brzy ///

O S Y / znovu

..namátkový díl ze seriálu s podtitulem "tak znova, ju?"

Holešovice; průhled k jihu

Holešovice; přes Bubny

Holešovice; tržnice od západu

Karlín; V-Z

Žižkov - Vítkov - Karlín - Vltava - Holešovice ...

Ú R Y V K Y / Ú V A H Y /// horečka sobotní noci

Horečka sobotní noci
/snad není pozdě/

Nejprve „klasik“; Louis I. Kahn, Ticho a světlo:

„… nic nesmí zamlžovat plán, podle něhož je prostor utvořen …
…Žít a neudělat nic je nepřípustné. Sen už v sobě má vůli k bytí, stejně jako touhu tuto vůli vyjádřit …...“

Vůle k bytí, Myšlenka, Víra, Filosofie. Ano. Krásné. Vážně tomu věřím…vzhlížím a obdivuji. Ale bohužel to není tak jednoduché. Tedy snad je, ale…neumím to tak jednoduše a samozřejmě…vlastně s tím spíš občas docela bojuju.

A teď z trochu jiného soudku, s rezervou:
„…

Once you´re finished, the work´s success is verified outside architecture again. Value gain for example. That´s something that´s a very objective thing that not only architects can appreciate. Actually it´s a very, again, common language. Quality of a neighbourhood, satisfacion with where you´re living – are you happy in your house or not? All this is very basic, common language. Iwould say that we as architects are not trained in starting from outside architecture, going through architecture, and then going back at the end of the proces to the society at large as an approach. I think we´re trained to start from within architecture, using architectural language that only architects can understand. We are trained to work so that other architects admire us, and then it´s very fine if you´re published in architectural magazines and that might lead to a kind of endogamic relationship. That notion of creativity as a practise that creates its own world and set of rule sis very dangerous because the price you can pay is irrelevance. Nobody cares about what architects do, only architects.

To put it in a slightly different way, only if you´re working with not enough knowledge or in an unfriendly or uncomfortable field, you are forced to be creative. Social housing was particularly challenging in that sense, because i tis the ultimate test for verifying if you are being creative; you have to talk an extremely simple way and still be able to communicate that you have a point that was not obvious. Only then you might think you have a contribution. If you have to talk in a very complicated way, then you´re just disguising the fact that you´re not making any contribution. Actually, my partner, being an engineerand not having a clue what architecure is – which is very healthy – says architects work in the following way: we are confronted with a reality that is complex, we try to reduce that complexity and then give a complicated answer to make as if we are dealing with complexity. Engineers do just the opposite.: they start from the complexity of reality, keep that complexity intact, and because of it, try to give the most simple answer for that. I would say that only if you are able to bring new light to a problemthat was unable to keep on moving forward, by giving the most siple possible answer, only then you might have a point. If you need a very complicated language to explain what you are doing that´s just a kind of smoke cloud, to disguise the fact that you´re not being creative enough.

…“

-to je dost strohé / přísné, (až moc a v některých místech myslím přehnané…), ale zároveň jasné; tedy jasný názor. Každopádně v posledně zmiňovaném oblaku nejasností a mlhy se asi nacházím, nebo přinejmenším do něj občas nějakým způsobem zabloudím a až po nějaké době se přistihnu, jak z něj plnými doušky upíjím a nechávám se pohlcovat. Potřebuju nůž, kterým tu mlhu rozříznu, pokud je tedy dost hustá, aby se dala krájet… A za ní…? Snad tmavé kapradí, vůkol rudý vřes a křišťálová studánka? Studánka pravdy? Most? Náměstí? Ulice? Město? Snad už něco konkrétního a jasného. Pořád nemám ujasněný ten motiv, tu rudou či zlatou nit, kterou protkám celý návrh (jistěže ji nemám, když pořád stojím u regálu špulek a místo abych prostě nějakou strčil do kapsy, ozkoušel a kdyžtak ji ještě stihnul vyměnit za jinou, rozhlížím se kolem a zvažuji jednotlivé odstíny a tloušťky nití, snad i velikost špulek a preciznost jejich navinutí. Přitom čtu a vnímám, že udělat nic je nepřípustné. Paradox? Neschopnost udělat rozhodnutí?); nit, která mi pomůže s rozhodnutími v některých kritických a nejasných místech, to pravidlo, které je jednoduché a všude kde je třeba jej uplatním, právě ten jeden princip, který funguje. Ta jednoduchost. Budiž mi jí snad pragmatičnost, a užitnost, avšak stále s trochou poezie a hravosti, snad i s noblesou a velkorysostí. Ale o to se přece snažím celou dobu, jenže tomu pořád něco chybí! Potřebuju se něčeho chytit a dodělat to v jedné variantě důsledně a uceleně. Neodbíhat a nevětvit, neštěpit a nezabíhat kouknout za roh a za další; pak se samozřejmě totiž vždycky ztratim…, zůstat chvíli trochu s odstupem a prostě to udělat, už o tom konečně přestat jen kecat a od Kvildy se zas posunout. Co nejdál. Přestat přešlapovat, rozběhnout se a skočit. A třeba si natlouct a ještě se aspoň pokusit zvednout a pořádně se rozběhnout znovu…Žejo, Rocky…Ha.

(nevím co sleduju tím, že tohle píšu na blog, možná je to jen totální sebemrskačství a čistý masochismus ze zoufalství, snad to sem píšu abych si to prostě konečně pořádně uvědomil a dal si nějaký nůž na krk, že už to fakt musim udělat. Nakreslit to. Celé. Dotáhnout. V jednom duchu.)

„...

Normally, universities and academia lacks reality or it has a certain distance with reality. That is true and it is necessary. Because i tis not about transforming university into a professional office. I mean, you need distance with reality to have the big picture and actually reframe problems, which is exactly what we did with Elemental: looking at the problem at large and reframing the question. So it is not not about going into reality knowing exactly the cost per square meter – you have to have a notion, but that is not the point. The biggest bridge and link with reality is to identify the constraints and the restrictions, which are normály left out, because i tis believed that only that way creativity will happen. It´s just the contrary. (-a s tím naprosto souhlasím!) Only if you have constraintsand restrictions, you have to be creative. Only if there arel rules you do have freedom. (-relativně ano. -relativně kvůli té „freedom“…) So, I think, and that was very clear in my partner´s approach as an engineer, we have to start from constraints. Make an explici declaratio of every single constraint. You might no have a clue what the answer is, but at least have a notion of the equation you´re dealing with is. That doesn´t mean architecture is a science. By talking of an equation, it´s not that you have one single answer. The notion of an equation is because you can be very clear about what you´re trying to solve, and verify afterwards if you´re being succesful or not. (…) I am not interested in ideas – I´m interested in the constraints and restrictions. Of course you need all the architectural tools and design skills. But it is framing the problem, what establishes the strongest and most healthy link with reality. We never left any constraint out. Acually, we went for them to charge the question.

…“

-a to je přesně ono! Přesně tohle jsem neudělal. Nebo aspoň ne pořádně. Řešil jsem množství referencí, pořád jsem hleděl na Brooklyn a jiný světový mosty, jak se kdy stavěly, co to obnášelo, jakej je to svátek stavět most, jaký se s tím pojí historky (jasně že nejde vzít Brooklyn bridge a přesunout ho do Prahy, to je blbost (přestože mě fascinuje), ani není možný ho nascaleovat a pootočit- šlo mi o ten extrém, přístup, ukázku, některý zajímavý momenty (jak to těleso z jinýho světa než zbytek města na konci 19. století do něj zaplouvá, jak hluboko, co se tam může odehrávat…); některý momenty naopak myslím, že jsou fakt špatný, jako třeba ten vstup a plot okolo „promenády“ mezi dvěma obrovskýma silnicema…)…zkoumal jsem, jaký jsou pražský mosty a předmostí, jak vypadají, co je tvaruje, co na to město okolo…ale pořádně jsem si neurčil problémy a omezení v našem místě. Což je chyba a velký nedostatek, jak teď zjišťuju, a musím to udělat aspoň dodatečně. A rychle.

V neposlední řadě je asi dobrý si připomenout, že „the question is not ‚How to design a chair‘. The question is ‚How do we sit‘“

A ještě závěr:
„…

Poverty doesn´t belong to architecture. Space eventually belongs to architecture, but poverty does not. So that is outside architecture. And we would like to have a say in poverty by being architects. Our challenges will come from non-architectural issues treated lens of architecture (pollution, policy, financing, environment…), which is its power of synthesis an strategic use of form.“

July 28, 2010, ELEMENTAL, Santiago, Chile

<úryvky z rozhovoru s Alejandrem Aravenou v knize Alejandro Aravena; the forces in architecture>
díky J.

PS: vím, že bych tohle měl mít dávno vyřešené a kreslit teď poněkolikáté půdorysy a řezy, přicházet na drobné nesrovnalosti a ujasňovat si co teda zahrnout do bakalářky a čím se zabývat příští semestr podrobně, rozkreslovat si zábradlí 1:1, pomalu zkoušet model, přemýšlet do detailu nad materiály a kladením dlažby na náměstí, mobiliářem a říkat si že fakt není dobrej nápad dělat plachtu ručně...bylo by krásný to tak mít, ale bohužel musím a chci dořešit tohle, aby to celé mělo smysl. Sice už to musím udělat fakt urychleně, ale dořešit to pořádně a snad pak o to rychleji zvládnout vše dotáhnout. Věřím tomu, že se vyplatí se ještě na poslední chvíli vrátit, dodělat něco na začátku té cesty pořádně a konečně ji někam smysluplně nasměrovat. Než to dopatlávat z té koláže pokusů bez pořádnýho a jasnýho cíle...